Původně se krbových kamen neužívalo. Až někdy v předminulém století zjistili snobové v domech, vybavených krby, že to taky není nic moc, sedět v klubovce před obrovským ohništěm, zabudovaným ve více, či méně honosné stavbě ve stěně, či rohu místnosti, popíjet šálek čaje, či kávy, případně srkat nějaký silnější truňk, kouřit doutník či dýmku a zabalen v plédu, pozorovat plameny z hořících polen.

Rizika

Tu a tam to hořelo blbě, sem tam to kouřilo, sem tam vylétla jiskérka a proděravěla pléd, či rovnou způsobila požár. Polena se pořád musela doplňovat, tu a tam se do nich muselo strčit pohrabáčem, neboli širhákem, jak se říkalo v okolí Brna. Když na kožešině před plápolajícími plameny navíc ležela krásná vnadná mladá žena tak, jak ji pánbůh stvořil, neslo to problémy v nebezpečí jejího popálení jiskrou vylétnuvší, či ve formě okukování zmíněné sluhou přikládajícím polena za zlenivělého nadrženého pána.